V málokteré zemi mají Vánoce tak poetickou a romantickou atmosféru jako v České republice.
Už to, že Štědrý den je v této zemi oproti některým jiným, dnem pracovního volna, jen podtrhuje, jak jsou tyto svátky pro zdejší obyvatele významné. Vánoční nálada je doslova všudypřítomná. A i když to v posledních pár letech zrovna nejsou Vánoce s bílou venkovní pokrývkou, výjevy zasněžených chaloupek, a hrajících si dětí na obrázcích Josefa Lady, dokáží tuto atmosféru dokonale suplovat.
Již v předvečer Štědrého dne je znát jakési napětí z očekávaného zítřka, v mnoha domácnostech umocněné zdobením stromečku a poskakujícími dětmi, které netrpělivě čekají na onen den D, okamžik, kdy zazvoněním zvonečku vše vypukne.
Od časného rána 24. prosince pak sálá z obrazovek televizorů kouzelná atmosféra Vánoc v podobě přívalu pohádek, kterých si lidé tento den užívají dosyta. Nemohou chybět české klasiky jako S čerty nejsou žerty, Tři oříšky pro Popelku, Pyšná princezna a další, anebo také pohádky či filmy zahraniční produkce. K samotnému Štědrému dni pak patří procházka, ze všech stran se linoucí zvuky koled, příprava vánočního kapra nebo řízků, bramborového salátu, samotná štědrovečerní večeře, rozdělení dárků u stromečku, tradiční shlédnutí Pelíšků, pak ještě nějaký ten americký romantický film (nejlépe Pretty Woman), sem tam si někdo následně vyrazí zkouknout půlnoční a Štědrý den je za námi. Na Boží hod vánoční pak pokračuje obdobný scénář dne, možná už v menším napětí a více v lenošné atmosféře.
Z toho všeho na mne vyzařuje pohoda, klid a mír. Zkrátka svátky jak se patří a proč taky ne. Jenže čím více nad tím přemýšlím, tím více mi v tom všem něco schází… No jasně, není to něco, ale někdo! Chybí mi přece ten oslavenec!
Hledám kolem sebe ještě jiný obsah Vánoc, ale jde to trochu ztěžka. Postupně tedy nabývám dojmu, že vánoční svátky jsou víceméně oslavou stromečku, bramborového salátu nebo smaženého kapra.
Pro mne silný vánoční příběh narození Spasitele, příchodu na svět Božího dítěte, byl nahrazen, pro mnohé ještě silnějšími pohádkovými příběhy o princech a princeznách. V těchto svátečních dnech se v médiích více mluví o zabíjení kaprů, množství snědeného bramborového salátu, kolik kila asi tak přibereme z lahodného cukroví, případně o tom, jakou sumu jsme v průměru zaplatili za dárky, než o Ježíškovi či hvězdě z Betléma přinášející pokoj… Takže najít v tom všem skutečnou podstatu Vánoc je stejně tak těžké, jako najít krásný betlém na předvánočních trzích.
Že by lidé v této zemi neměli zájem o narozeninový příběh Ježíše z Nazareta? Že by tento příběh byl pro zdejší lidi málo přitažlivý či málo zajímavý…?
A přece tomu tak není! O touze po opravdovém a skutečném vánočním příběhu mě už kdysi přesvědčil režisér Jirka Strach a jeho filmová pohádka Anděl Páně. Je to naprostý fenomén, který na Štědrý den v roce 2017 shlédlo více jak tři miliony diváků… Tento ohromující počet je pro mne důkazem obrovské, a v mnoha případech neuvědomělé, touhy po Bohu, Ježíškovi, andělech, po nebi. Takový film by nikdy nemohl vzniknout v tradiční katolické zemi. A pokud ano, byl by režisér, společně s filmem samotným, přinejmenším upálen. Jako důkaz by byl použit argument, že Anděl Páně dehonestuje křesťanství a devalvuje Vánoce. S tím by se v určitém slova smyslu možná dalo souhlasit. Jenže Vánoce zde byly zdevalvované už velmi dávno, někde v době normalizační, zatímco tato filmová komedie pozvedla vánoční příběh minimálně na úroveň pohádky! A díky Bohu za to! Pohádky zde totiž lidé milují, takže skrze tento andělský příběh si zamilují také ten o narození Páně.
Zda na Ježíška věříme, anebo je to pro nás pouze jedna z dalších pohádek, zda v Boha věřím, či ne, to není vůbec podstatné. Důležité je, abychom žili a také prožili i tyto letošní svátky tak, aby Bůh věřil ve mne, aby se z Boha nestal ateista a aby Ježíšek neztratil víru v nás a v to, že člověk stále ještě existuje.
A abych nikoho neurazil, tak k Vánocům nepřeji lidem, ale postavičkám z Betléma:
- volům, aby neřvali z plna hrdla na všechny kolem sebe,
- oslům, aby nebyli paličatí a tupí,
- ovečkám, aby nešly slepě za prvním lepším pastýřem,
- pastýřům, aby si nemysleli, že ty ovečky jsou tak tupé, jak vypadají,
- andělům, aby méně lítali a více chodili po zemi mezi lidmi,
- králům, aby nezůstali nazí jen s korunou na hlavě
a svaté rodině a Ježíškovi, aby našli teplé místo v srdcích lidí, i kdyby v to v nich vypadalo jako v chlévě.
Zbigniew Czendlik
