Bez motivovaných učitelů nebudou motivovaní žáci.
O motivaci žáků slyšíme ze všech stran. Mnozí učitelé by rádi dostali jednoduchý recept, jak žáky motivovat, všichni vědí, že práce s nemotivovanými žáky je těžká a vyčerpávající. Přitom najít správné postupy, jak u žáků motivaci probudit nemusí být složité, ale rozhodně jde o komplexní proces, žádné jednoduché, přímočaré a konečné řešení neexistuje.
Jeden z prvků skládanky motivace žáků je jasný – motivace učitelů. Jsou-li nadšení pro svůj obor i pro práci se žáky, mají chuť do výuky a odhodlání se učit se žáky, pak jsou předpoklady pro probuzení motivace žáků rozhodně větší, než přijde-li do výuky vyhořelý pedagog, který už nad žáky i celým edukačním procesem zlomil hůl a jen si potřebuje odsloužit čas do důchodu.
Nedílnou součástí podpory motivace vyučujících je prostředí a způsob komunikace v týmu (jejich vlastní zdroje motivace, pokud je nepotencuje pracovní prostředí a kolektiv, budou mít omezenou životnost). Co pomáhá?
1. Konstantní přístupnost k rozhovoru – jednoduše řečeno, vždy otevřené dveře a ochota s učiteli hovořit, když se něco ve výuce stane, když se chtějí poradit, když chtějí sdílet zkušenosti se žáky anebo s rodiči. K tomu ovšem patří jasně deklarovaný a všemi akceptovaný princip v týmu, že každý je omylný, že je přirozené mít pochyby a bavit se o nejistotě, učitel nemusí vše vyřešit bezprostředně ve třídě, ani nemusí vše řešit sám. Introverty, kteří sami nepřijdou, je třeba cíleně potkávat a ptát se jich na žáky či jiné situace, o nichž víme, že řeší a mohou pro ně být náročné.
2. Týmová práce – každý jedinec je vůči týmové spolupráci odlišně nastavený. Zatímco jeden si rád řeší úkoly sám, druhý k sobě vždy někoho chce. Při komunikaci s některými žáky, jejich rodiči nebo i kolegy a externími institucemi se ovšem vyplatí stanovit v týmu pravidlo, že takové akce vždy vykonávají učitelé společně s někým dalším (školním psychologem, někým z vedení školy, s třídním učitelem daného žáka apod. – někdy se hodí i více než dva kolegové, pokud je situace náročnější anebo protistrana také čítá více osob). I některé e-maily či jiné zprávy se vyplatí nejprve zkonzultovat, než je odešleme adresátovi. Víc hlav víc ví, průběh i výsledek celé situace se lépe reflektuje, jestliže jde o nepříjemnou komunikaci, vyplatí se mít v ní někoho nezaujatého, ale současně se také adekvátně vzájemně podpořit.
3. Plány osobního rozvoje – příkladem dobré praxe z některých škol jsou individuální pohovory vedení školy se všemi členy pedagogického sboru (někdy i dalšími zaměstnanci) na počátku školního roku, při nichž se rozebírají profesní (někdy i osobní) plány na nadcházející období. Vyplatí se nechat si tyto plány od učitelů předem sepsat, a pak k nim připisovat poznámky, co se dohodlo, co je třeba hned zařídit, nač se podívá sám učitel, co musí zjistit a zařídit vedení. Jestliže je to nutné, k plánům se s některými pedagogy vracíme i v průběhu školního roku. Pokud někteří absolvují vzdělávání, které si naplánovali, vždy jsou také vyzýváni, aby o svých zkušenostech referovali na poradách a sdíleli s dalšími kolegy. Některé plány mohou zahrnovat také mentoring anebo supervizi, třeba v podobě videotréninku interakcí, který bývá učiteli příznivě kvitován.
4. Spolurozhodování – vedení školy nese konečnou zodpovědnost za mnohá rozhodnutí a plány školy, je ale mnoho situací, které je žádoucí s týmem prodiskutovat, dát jim příležitost říct své nápady i názory, učinit finální rozhodnutí až poté, co posbíráme informace i dojmy od většiny týmu. Toto se může týkat společného vzdělávání pro sborovnu, koncepce určitého výukového tématu, způsobu hodnocení žáků a mnoha dalších oblastí, které souvisejí s prací všech členů týmu, resp. určité jeho části. Partnerské jednání a prožitek, že každý pedagog je důležitým členem týmu, jehož hlas bude brán v potaz, zvyšuje motivaci.
5. Vlastní vzdělávání – jestliže chceme, aby učitelé dávali žákům najevo, že učení dává smysl, i oni sami v něm smysl musí vidět a být stále otevření novým zkušenostem i novému učení. Nejen v rámci plánování osobního rozvoje, ale kdykoliv v průběhu školního roku se vyplatí s pedagogy hovořit o různých vzdělávacích aktivitách – mohou se vzdělávat i navzájem (to, čemu se jeden věnuje velmi intenzivně, může formou krátkého semináře předat kolegům), podnětnou vzdělávací příležitostí bývají konference, kde se účastník seznámí ve stručném verzi s mnoha přístupy, nápady, novými metodami apod. Účast na ucelených kurzech zase dává možnost nahlédnout do jiného prostředí, potkat kolegy z jiných škol, inspirovat se, nebo zjistit, že se ve škole máme dobře. Chce-li po absolvování školení kolega v týmu něco měnit, něco zavést či s ostatními sdílet, je žádoucí ho v tom podpořit. Někdy je to těžké, když je na to dotyčný sám, ale když se to nezkusí, půjde o vyhozené peníze za kurz.
Vedení školy by někdy potřebovalo být laskavou, ale důslednou sedmihlavou saní – je toho opravdu hodně, co je nutné vést v patrnosti, nač se soustředit. Motivování pedagogů rozhodně vyžaduje mnoho času a neustále nutí být ve střehu a připravený. Je to nikdy nekončící proces s nejistým výsledkem – vždy se najde někdo, komu vaše iniciativa nebude stačit, komu váš způsob komunikace nebude vyhovovat, kdo bude mít jiné představy. To se při práci ve větších týmech stává, nelze se tomu vyhnout, lze ale hledat postupy, jak výskyt takových situací minimalizovat a mít čisté svědomí, že nejde o ve škole všeobecně rozšířený jev. Pak snadněji naleznete nadhled vůči projevům některých kolegů – jde o jejich myšlenkový či emocionální proces, nikoli proces školy.
Připravila doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D., školní psycholožka, ředitelka DYS-centra Praha, z. ú., autorka mnoha odborných publikací a odborná garantka časopisu Školní poradenství v praxi.
